"Bláhově si myslíme, že známe a žijeme ve třech časech. Blbost, směje se mi háratej zlatohlávek, už skoro schovanej za kýčovitou řekou silnice. Budoucnost je abstrakce, přítomnost není, každý pohyb, každé slovo, které řekneš teď, se stává minulostí, dřív než si ho uvědomíš. Žiješ jenom minolostí, říká ospale s rukou před pusou, způsobně, tak jak jsme se to od něj naučili my lidé."
Jan Pelc je stejně nonkonformním autorem jako jeho výše jmenovaný román. Jeho díla mohla v Československu oficiálně vycházet až po roce 1989. Patří k prozaikům, kteří debutovali v exilu a jejichž díla se vyznačují vyhrocenými gesty, antiidyličností a záměrným porušováním ustálených morálních a literárních norem. Za základní rysy jeho tvorby můžeme považovat vulgární jazyk, děj plný násilí, sexuální uvolněnost a využívání vtipu. Pelcovy postavy mluví lidovým jazykem, kterým dávají najevo, že znají důsledky fungování nejen totalitních, ale všech společenských systémů.
Jan Pelc bývá často považován za autora jednoho románu, i když kniha … a bude hůř není jeho jediným dílem. Jak řekl v rozhovoru pro Instinkt, sám se za spisovatele nepovažuje a necítí se jím být. [1] Přesto se Pelcova osobnost stala součástí literárních slovníků, což je vlastně popřením postoje obsaženého v jeho knihách, protože jeho postavy se právě takovýmto oficialitám brání.
...a bude hůř
Román … a bude hůř je Pelcovou prvotinou. Vznikal ve Francii, za nepříznivých podmínek emigrace a bez lektorského dohledu. Jan Pelc využil svobodnější politické poměry v exilu k tomu, aby podal svědectví o nenormálnosti situace v bývalé vlasti. Román je jediným autorovým dílem, které bylo napsáno a vydáno ve francouzské emigraci, ostatní knihy vznikly a následně vyšly v porevolučním Československu. Kniha se stala jedním z nejslavnějších a nejdiskutovanějších exilových románů. V rozhovoru pro Hlas Ameriky Jan Pelc řekl, že nikdo v Československu sice nevěřil, že „takový lidi existujou a žijou“, a i když to „spousta lidí považuje za vymyšlený, je to pravdivý a je to tak“. [2] V kontextu české literatury 2. poloviny 20. století bývá román ... a bude hůř přirovnáván k americkým beatnickým románům šedesátých let, oproti nim je ale mnohem drsnější a bezohlednější.
Román se skládá ze tří dílů, které na sebe chronologicky navazují. Z datací, uvedených na konci jednotlivých částí trilogie, vyplývá, že román vznikal ve velmi krátkém čase. Jednotlivé části psal Jan Pelc v jiném pořadí, než jsou řazeny v knize. Jako první vznikly Děti ráje, které psal Jan Pelc v období 28.–29. 10. 1983, následovaly Děti cest, psané ve dnech 21.–22. 10. 1983, a jako poslední byly v období 20.–26. 1. 1985 napsány Děti rodičů. Dva díly vznikly každý během dvou dnů a celá románová trilogie byla napsána během jedenácti dní.
Názvy tří dílů románu … a bude hůř obsahují pojmenování „děti“. Dětmi myslí Jan Pelc generaci narozenou do socialistického „ráje“. Postavami jsou mladí lidé, často nezletilí flákači, opilci, zloději, kriminálníci, lidé na pokraji společnosti. „Děti“ jsou nepracující částí společnosti, která se snaží žít stranou od reality komunistického režimu, a to bez jakékoliv návaznosti na intelektuální underground, exil nebo disent. Olin a ostatní postavy nevzdorují jen totalitnímu režimu, ale i celé společnosti. Proto je pro některé čtenáře těžké ztotožnit se s vypravěčem a s prostředím. V podstatě stereotypní kolotoč opíjení se, kocoviny, sexu, útěků a policejních výslechů narušují občasné nezákonné hudební a sportovní akce. Za podmínek, kdy člověk nechce posluhovat komunistickému režimu, se stává alkohol jediným únikem, sex jedinou svobodou a vzdor proti všemu jedinou jistotou, jak přežít.
V Dětech ráje, které vznikly jako první část trilogie, zaznamenává Jan Pelc trauma jednoho člověka žijícího v komunistickém světě. Sex jako podstatná součást lidské existence a jako lidské privilegium, které nám pomáhá uvolnit se a aspoň na krátký čas se osvobodit od všech starostí, je leitmotivem nejen Dětí ráje, ale celého románu. Sex je chápán jako obrana proti izolaci a vyvržení ze společnosti, je jedinou hmatatelnou svobodou a také prostředkem zavržení celé společnosti. Svoboda tedy může mít různé podoby a s prohlubující se společenskou izolací a nepochopením světa narůstá i intenzita svobody v sexu. Svědectvím takového násilí a nesvobody chtějí být i Pelcovy Děti ráje.
Jako druhá vznikla třetí část trilogie, kterou jsou Děti cest. Olin a jeho kamarádi mají stejně jako ostatní politicky nežádoucí osoby dvě možnosti: nechat se zatýkat a věznit, nebo emigrovat. Druhou alternativu máme možnost v Dětech cest prožít s Olinem, který utíká před trestními postihy do ciziny a absolvuje tvrdou školu sběrných táborů v Itálii a v Rakousku. Přestože lágry představují pro Olina relativní místo bezpečí, stále pociťuje sebeodcizení v nových, dosud nepoznaných a nepřehledných podmínkách. Po celou dobu pobytu ho pronásledují myšlenky na minulost, které se vrací především ve snech. V této části nevystupuje jen Olin a jeho parta, setkáme se zde s příslušníky jiných národů (Poláci, Slováci, Jugoslávci), které Olin potkává na své cestě za svobodou, jež vede napříč Evropou a končí ve Francii. Závěr románu obsahuje prvky disharmonie, ale také pocit jakési vyrovnanosti. Olin se ve Francii seznamuje s clochardy, ve kterých jako by poznal odlesk stejné touhy ke svobodě, na jakou si dělal nárok už jako student. Autor nechá hrdinu rezignovat na vymoženosti svobodného světa a Olin se najde v roli nezúčastněného pozorovatele života.
Jako poslední byly sepsány Děti rodičů, které představují jakýsi úvod, jakoby pasáž k pochopení celého románu. Úvodní část zachycuje Olinovu vzpouru vůči stereotypům, jež mu vnucují rodiče, škola i společnost. Osobní napětí s rodinou a záhy i se společností a jejím systémem zanese Olina do skupiny mládeže, obecně označované „asociální“, v hospodě U Boučků, kde má větší prostor pro seberealizaci. Životní styl party se vyznačuje odporem ke konzumní společnosti a snahou vytvářet si iluzi svobody pomocí alkoholu a sexu. Olin se zříká vzdělání, odchází z domova a žije nezávazným způsobem, hraničícím s dobovými zákony. Děti rodičů byly psány dodatečně, jako by autor usiloval o zachycení vývoje Olina od naivně přímočarého nazírání na svět k hlubšímu chápání vlastní existenciální situace.
Autor nemá v románu potřebu zamýšlet se nad příčinami společenských jevů, situací a stavů, záměrem jeho trilogie byl pokus o uměleckou dokumentaci ze života té části společnosti, která nebude mít šanci podat o sobě jakékoli literární svědectví. Jan Pelc nazírá na příběh očima příslušníka „ztracené generace“, tedy z pohledu kritika a opovrhovatele režimu, pro kterého jsou budovatelé světlých zítřků „zatracenou generací“. Ačkoli se děj odehrává ve vymezené skupině, společenský záběr dosahuje větší šířky.
V prvních dvou dílech románu (Děti rodičů a Děti ráje) se prolíná fikce s autorovými vlastními zážitky, zatímco Děti cest jsou téměř celé autobiografické – Jan Pelc v nich ztvárnil své zkušenosti z emigrace (emigroval v roce 1981). Román však není kronikou Pelcova života. V knížce 19 rozhovorů Jan Pelc řekl, že román … a bude hůř psal pro radost a bylo obrovské štěstí, že kniha vyšla. [3] Zasloužil se o to především Pavel Tigrid, který pracoval i na korekturách románu a pro kterého znamenal román novum, které stojí za vydání.
2024 ©