Tuhle knížku musí znát snad každé malé dítě.... znát .... Pamatuju si, když mi bylo asi tak osm let, seděla jsem ve škole, u malé lavice a těšila jsem se, co budeme číst. Pamatuju si název nějaké tenké knížky a spoustu obrázků, pamatuju si něco o lišce a růži - kapitola, kterou jsem tehdy spolu se svými třemi spolužáky četla. Ale o čem to bylo? Nějaká myšlenka? Ta se mi vytratila. Zmizela, a nejsem si jistá, jestli jsem ji tak dávno mohla pochytit.
Na internetu jsem narazila na odkaz "Malý princ". V hlavě mi proběhla myšlenka - to už jsem slyšela. Věděla jsem, že je to překrásná knížka, věděla jsem, že v ní bude zřejmě hodně pravdy. Nedávno jsem si ji chtěla půjčit v knihovně, měli mít možná pět výtisků, ale všechny byly právě vypůjčené. Škoda.
Ještě jsem se nestihla po internetové stránce, na kterou mě odkazovali už před tím jiné stránky, pořádně porozhlídnou, jen jsem začala číst pár řádků na začátku.
Věty končily a opět začínaly, občas se objevily obrázky a já nadšeně pokračovala dál a dál. Po malé chvilce jsem si uvědomila, že to, co čtu je právě ona "kniha". Se vším všudy. Jen ta vůně chyběla, to otáčení stránek chybělo... Místo toho jsem posunovala kolečkem na myši. Nerada čtu na počítači. Nedokážu se do děje tak vžít, pořád mě něco vyrušuje. Ale u Malého prince to bylo jinak. Zapoměla jsem, že mám zapnuté nějaké hloupé icq, zapoměla jsem na to, že už je večer a měla bych se navečeřet a umýt. Zapoměla jsem na to, že sedím na židli u počítače. Vnímala jsem jen slova, která tak hřála na srdci. Vnímala jsem tu jemnost, křehkost příběhu. Vnímala jsem horké slzy, které mi stékali v pramínkách po tváři. Nevzlykala jsem, nesoustředila jsem se na pláč. Vždyť to nebyl ani pláč. Žádný stesk, spíš nějaká podvědomá pohnutka.
S přibývajícími řádky jsem si víc a víc uvědomovala, jak je svět zkažený. Ne, on není zkažený, to mi ho jen tak vnímáme. Protože zapomínáme na liščina slova, zapomínáme na Malého prince, zapomínáme na to, že svět může být tak krásný.
Jsem ještě hodně dojatá a asi je to znát ze slov, které vyťukávám na klávesnici. Jak ráda bych teď vzala do ruky pero a na prázdný papír psala to samé co tady. Ale nikdo by si to nepřečetl. A já asi chci, aby si to někdo přečetl.
Tolik bych si přála, aby měl někdo podobné pocity. Ale proč? Vlastně nevím, hloupé přání, ale potřebuju vědět, že se někdy každý člověk zastaví a zapomene na to, že ještě nezaplatil složenku nebo že zapoměl vynést odpadkový koš. Strašně bych si přála, abych si mohla být jistá, že se každý potkal se svou liškou.
Děkuji Ti, Antoine de Saint Exupéry, děkuji za Malého prince. Tak i já jsem se mohla potkat se svou liškou a zapoměla na své všední "problémy".
Člověk možná hledá ty svoje menší i větší trable, aby jeho svět nebyl nudný, aby si mohl postěžovat. Přitom by bylo o tolik krásnější vyprávět o tom, jak si vítr pohrává s listy stromů.
"Tys měl strach, človíčku..."
Měl strach, toť se ví! Ale lehounce se zasmál:
"Dnes večer se budu bát ještě daleko víc..."
Znovu mě zamrazilo pocitem něčeho nenapravitelného. Uvědomil jsem si, jak by bylo hrozné, kdybych už nikdy neměl slyšet tento smích.
2024 ©