Dnes jsem si přečetla dvě asi stostránkové knížky, které ještě k tomu byly napsány velkým písmem. Mám z toho docela smíšené pocity a to spíš negativní zkušenost s tímto autorem. Možná, že ale nechápu takovéto umění, protože si uvědomuji, jak známý autor to je, a že musí být slavný právem (úsměv)
Plukovníkovi nemá kdo psát (El coronel no tiene quien le escriba, 1961)
Nemůžu si pomoct, ale působilo to na mě spíš jako špatný žert. Když jsem ji četla měla jsem na mysli, že snad i já bych to napsala líp, a to už je co říct. Nijak mě to nenadchlo, v podstatě ani žádný děj, žádná myšlenka. Teda ta tam určitě byla, ale nějak se mi v tom ztrácela. Uvědomuju si, že chyba bude na mé straně, ne na straně světoznámého autora, ale co nadělám. Proti gustu žádný dišputát.
Na pamět mým smutným courám
Tak tato (také) velice tenká knížka už pro mě byla o něco čtivější. Ovšem to, že hlavní "hrdina" samotný autor (jelikož byla použitá ich-forma) slavil své devadesátiny vůbec neodpovídalo obsahu knihy, jak už vlastně napovídá i název. I přesto, že tomuto novináři se srdcem filosofa bylo devadesát let, byl jaksi aktivní. Tak nevím, zase mi asi uniklo to, zda-li to mělo být myšleno jako ironie. Byly tam občas krásné myšlenky o tom, co je vlastně stáří, ať už známá myšlenka, že člověku je tolik, na kolik se cítí, tak i další názory. V tom byla knížka docela poutavá.
K uvedeným dílům nebudu ani uvádět recenze, jelikož jsem se rozepsala o svých vlastních dojmech. Nikomu svůj názor na díla nenutím, třeba by se vám zrovna tohle líbilo, ale pro mě to byla spíš zkušenost, že ne všichni známí autoři mi musí být blízcí svým uměním.
2024 ©