Oscar Fingal O'Flahertie Wills Wilde
(1856 - 1900)
Byl jednou jeden muž, a toho jeho sousedé z vesnice měli velice rádi, protože když se kolem něho za soumraku sesedli, líčil jim vždycky podivuhodné věci, které toho dne viděl.
Tak třeba řekl: "V moři jsem zahlédl tři mořské panny, které si pročesávaly zelené vlasy zlatými hřebeny." A když ho pobízeli, aby toho pověděl víc, pravil: "U jedné skalní jeskyně jsem spatřil kentaura. Když se naše pohledy setkaly, pomalu se vzdaloval a teskně se po mně ohlížel." A když ho dychtivě prosili: "Vypravuj, cos viděl ještě," dodal: "V nízkém mlází hrál mladý faun obyvatelům lesa, a ti podle melodie jeho píšťaly tančili."
Jednoho dne, když se podle svého zvyku toulal krajem, zahlédl tři mořské panny, které se právě vynořily z vln a česaly si zelené vlasy zlatými hřebeny, a když zmizely, vykoukl ze skalní jeskyně kentaur a pak, když šel muž kolem nízkého mlází, uviděl mladého fauna, jak hraje na píšťalu obyvatelům lesa.
Toho dne večer, když se kolem něho shromáždili vesničané a vybízeli ho: "Povídej, cos viděl dnes," řekl muž smutně: "Dnes jsem neviděl nic."
Vtip Wildových maximů a paradoxů, duchaplnost jeho aforismů, půvab jeho uličnických nesmyslů, trefný sarkasmus jeho kritik a postřehů, ironičnost jeho karikatur, svěžest a básnivost jeho humoru absurdního nepřestaly a nepřestanou uchvacovat a rozesmávat. Nepřehledné řady více či méně zdařilých napodobenin jen potvrzují jejich neohrozitelnou originalitu. Není divu, že sám Wilde byl na svou originalitu pyšný. Ale také si uvědomoval, že "originalita, stejně jako krása, je fatální dar."
Cantervillské strašidlo
Děj této humorně-duchařské knihy nás přivádí do Anglie konce devatenáctého století, kde americký velvyslanec kupuje zámek Cantervill, i se strašidlem. Ale americký velvyslanec na strašidla nevěří, tak krvavou skvrnu začne čistit skvělým cídidlem, ona se ale objevuje každý den znovu a znovu, jinou barvou, což je předmětem sázek. Když velvyslanec v noci potká strašidlo s chrastícími řetězy, doporučí mu prostředek proti rzi a i jiné úklady strašidla jsou překaženy. Obzvláště dvojčata, nejmladší členové velvyslancovi rodiny a pěkně zlobivý kluci, nenechají strašidlo na pokoji, jednou dostane zásah polštářem, podruhé zakopne o natažený provázek, atd. A na strašný řev dá strašidlu paní domu nějaké kapky na žaludek. Toto vše chápe strašidlo jako obrovskou urážku své osoby a postupně raději přestane strašit, resp. straší v papučích, aby nadělalo co nejmenší hluk a schovává se, aby jej nikdo neviděl. Když mladá dcera velvyslance potká zarmoucené a smutné strašidlo, je jí ho tak líto, že se s ním dá do řeči, zjistí jeho prokletí a spasí ho.
Sfinga bez záhady
Spolu s Neobyčejným modelem je to jen ukázka zábavných historek, jakých si dovedl vymýšlet stovky. Sfinka bez záhady je jednou z četných variací, kterými rozvíjel svůj oblíbený bonmot, použitý v Obrazu Doriana Graye a opakovaný v Bezvýznamné ženě (Paní Allonbyová: "Definujte nás jako pohlaví." Lord Illingwort: "Sfingy bez záhad.")
Neobyčejný model
Když nejsou peníze, nemá žádnou cenu být okouzlujícím mládencem. Romantická dobrodružství, to je výsada boháčů, nikoli zaměstnání pro nezaměstnané. Chudí by měli být praktičtí a prozaičtí. Stálý příjem je lepší než podmanivý vzhled. Hlavní postavou příběhu je velmi pohledný, mladý ale chudý Hughie Erskine. Hughie zkusil všechno – obchodovat s čajem či prodávat sherry, ale jak se zdá, má obě ruce levé a žádné zaměstnání. Stařec sebou trhl a přes povadlé rty se mu mihl lehký úsměv. "Děkuji vám, pane," řekl, "děkuji vám." Ještě téhož večera se Hughie sešel s Trevorem, který už dokončil svůj obraz a řekl Hughiemu, že udělal obrovský dojem. Žebrák, kterému peníze daroval, byl totiž ve skutečnosti baron Hausberg, jeden z nejbohatších lidí v Evropě, který ho požádal, aby ho vypodobnil jako žebráka. Hughie se nejdřív na Alana zlobil, že ho nechal dělat ze sebe pitomce a k jeho náladě nepomohlo ani to, když mu Alan pověděl, že se o něj baron velice zajímal a tudíž mu o něm všechno řekl. Všechno o neústupném plukovníkovi, Lauře i deseti tisících. Ráno Hughiemu přišel od barona dopis, na němž bylo napsáno: Svatební dar pro pana Hughieho Erskina a Lauru Meltonovou od starého žebráka a uvnitř dopisu byl šek na 10000 liber. Když si Hughie Lauru ral, byl mu za svědka Alan Trevor a na svatební hostině měl proslov baron Hausberg. "Modely, z kterých se vyklubou milionáři, jsou hodně vzácné," poznamenal Alan. "Ale ještě vzácnější jsou milionáři, z kterých se vyklubou modely dobročinnosti." zdroj
Je donucen žít jen z kapesného jeho tety. A ještě ke všemu se zamiloval do dcery plukovníka, Laury Meltonové. Oba se velmi milovali, ale přestože plukovník měl Hughieho rád, o zásnubách nechtěl slyšet, dokud nebude mít Hughie na kontě alespoň deset tisíc liber. O tom se však Hughiemu mohlo jen zdát. Jednou šel navštívit svého přítele, malíře a uznávaného umělce, Alana Trevora. Když vešel do ateliéru, okouzlil ho Alanův model, kterým byl starý žebrák. Když malíř na okamžik odešel, Hughiemu se žebráka zželelo a dal mu do ruky svoje poslední peníze.
Zločin lorda Artura Savila
Večírku lady Widmere se účastní i chiromant Podgers, který baví celou společnost čtením z rukou. Při čtení z ruky lorda Artura Savila však náhle zbledne. Co uvidí, však nikomu neprozradí, ale lord Artur vycítí, že to není nic dobrého. Nahlas však chiromant řekne jen to, že vidí jeho svatbu a šťastný život s jeho nastávající. Lord Artur si má totiž brzy brát dívku z dobré rodiny, Sibylu Merton. Lord Artur chce ale toužebně vědět, co pan Podgers skutečně vyčetl z jeho ruky, a tak si s ním domluví schůzku. Když zjistí, že chiromant viděl, že lord spáchá vraždu, toulá se celou noc městem a hledá řešení, jak se z této situace dostat.
První, co udělá, je to, že odloží svou svatbu a rozhodne se vraždu skutečně spáchat. Jako svou oběť si vybere svou vzdálenou tetičku, starou lady Clementinu. Ví, že ji často pálí žáha, a tak jí přinese v krabičce od bonboniéry kapsli na zmírnění této bolesti. Ta je ovšem naplněná jedem. Lady je potěšena zájmem svého synovce. Kapsli si však může vzít, až opět pocítí tuto bolest. Pak lord Artur odcestuje do Itálie a čeká, až mu přijde zpráva o smrti lady Clementiny. Tu obdrží asi po čtrnácti dnech. Nadšený svým zdarem se okamžitě vrátí do Anglie a oznámí Sibyle, že si vyřešil své problémy, a tak se mohou vzít. Společně navštíví dům staré tety a Sibyla tam objeví krabičku s kapslí. To znamená, že lady zemřela přirozenou smrtí a on musí oznámit další odložení svatby. Protože ho Sibyla velmi miluje, souhlasí, i když její rodiče z toho moc nadšení nejsou.
Lord Artur si tedy najde novou oběť. Tou se má stát jeho strýc, děkan z Chichesteru. Pomocí svého přítele najde člověka, který se vyzná v dynamitu. Jeho strýc je totiž vášnivý sběratel hodin, a tak mu pošle poštou jeden exkluzivní kus, v němž je umístěna načasovaná nálož. V pátek proto čeká na večerníky, kde by měla být oznámena jeho smrt. Avšak v novinách nenajde žádnou zmínku o chichesterském děkanovi. Za několik dní pak přijde dopis Arturově matce od její neteře, kde píše o zvláštních hodinách, které přišli jejímu otci. Když se do nich prý nasype trocha dynamitu, způsobí malou ránu, což baví celý dům. Když si tento dopis přečte i lord Artur, rozhodne se dál už nepokračovat v jeho pokusech, protože je osud tak silně proti němu.
V noci se jde ještě projít k řece, aby o všem popřemýšlel. Na mostě uvidí chiromanta Podgerse. Najednou dostane nápad. Chytí Podgerse za nohy a shodí ho do Temže. Za chiromantem se hladina uzavře. Několik dní čeká lord Artur na zprávy o jeho smrti. Když se v novinách objeví článek o sebevraždě chiromanta Podgerse, neváhá a rozběhne se za Sibylou. Za tři týdny se koná velkolepá svatba. Ženich i nevěsta překypují štěstím. Po několika letech společného žití se jim narodí dvě děti. Lord Artur nikdy nepřestane věřit v chiromantii, protože díky ní má tak skvělou rodinu.
"Bonbónek, Sibylo? Jaký bonbónek," řekl ochablým, chraptivým hlasem. "Je tu všeho všudy jen jeden. A vypadá nějak staře a zaprášeně, takže na něj nemám vůbec chuť. Ale co je vám, Arture? Vždyť vy jste jako křída! Lord Artur přeběhl pokoj a chňapl po krabičce. Ležela v ní ta jatarová kapslička s bublinou jedu. Tak lady Clementina zemřela přirozenou smrtí! Otřes z toho objevu ho div neporazil. Mrštil kapsličkou do krbu a se zoufalým výkřikem se sesul na pohovku.zdroj
Obraz Doriana Graye
Na začátku tohoto klasického díla irského autora se setkáváme s malířem Basilem a jeho přítelem, lordem Henrym. Nad nejnovějším Basilovým obrazem, velmi krásným portrétem jinocha Doriana Graye, diskutují o umění a jeho lidovosti, o hlupácích a ošklivcích. To vše je pozadím zdůvodnění niternosti tohoto obrazu pro Basila, jehož setkání s Dorianem bylo osudové, něco je vzájemně přitahovalo, Dorian působí na Basila jako obrovský inspirační zdroj.
Při následném malování vzruší Henry Doriana filosofickou rozpravu o mládí a životě, Henry zde odhaluje Dorianovi jeho nitro. Henry vynáší krásu nad ducha, staví krásu a vzhled nad myšlení, které je pro něj plytké a povrchní. Ale také nezapomene upozornit na to, že až Dorian zestárne a ztratí svoji krásu - koho a jak bude potom okouzlovat? Krása není pro Henryho tak povrchní jako myšlení, žijeme dokud jsme mladí, nic nemá cenu, jen mládí. Když Dorian spatří svoji nádhernou podobiznu, kterou mu Basil věnuje, uvědomí si pravdivost Henryho řečí o stárnutí, vyděsí se a projeví přáni, aby stárl obraz a ne on.
Cynický Henry si zjišťuje podrobnosti Dorianova původu a uvažuje o něm jako o tvárném materiálu a rozhoduje se ovládat jej a vést. Stanou se tak z nich nerozluční přátelé a po jedné debatě o hudbě se svěřuje Dorian Henrymu, že je zamilován do jedné výjimečné herečky, do sedmnáctileté Sybily. Tu naprosto zbožňuje, s Henrym mluví v prudkém výlevu citů, ale pro Henryho je to vše stále pouhý psychologický experiment. O něco později se Dorian zasnubuje se Sybilou a my sledujeme její rozpravu s matkou, plnou kontrastu Sybilina štěstí a matčiny touhy po penězích. I Sybilin mladší bratr James, odjíždějící do Austrálie, je proti tomuto poměru s "gentlemanem" a slibuje pomstu, pokud sestru potká něco zlého. Oba sourozenci jsou totiž nemanželské děti, jejich otcem je také "gentlemanem", takže bratr nechce, aby jeho sestra dopadla stejně jako jejich matka.
Vztah k Sybile přebíjí v Dorianovi veškeré Henryho individualistické a cynické teorie. Při dalším představení je ale Sybila jako herečka velmi špatná, protože veškerá vášeň pro divadlo se změnila v lásku k Dorianovi, který však miloval herečku a svět fantazie, nikoliv reálnou Sybilu. Takže ji odvrhne, celou noc horečně bloudí, nad ránem přichází domů, kde zjišťuje, že se jeho portrét od Basila změnil, že má jiný, krutější výraz. Portrét přejímá stárnutí a změny tváře v důsledku jeho činů, stává se tak obrazem svědomí, který bude mít Dorian viditelně před sebou. V první chvíli bere měnící se obraz jako maják, jako vůdce životem a kontrolu jeho činů. Rozhoduje se napravit odmítnutí Sybily a je rozhodnut se s ní oženit, když se dozvídá, že tato byla po včerejším představeni nalezena mrtvá, zřejmě se otrávila. Dorian se obviňuje z její smrti, Henryho cynismus mu pomáhá, navíc se necítí tak, jak by v podobné situaci měl. Je snad bezcitný? Henry to bere jako tragickou krásu, z lásky k němu se žádná žena nezabila, dovolili si žít dál. V této části knihy je cítit podivně odmítavý a cynický postoj k ženám, feministkám by se některé pasáže knihy asi nelíbily. V této souvislosti je také dobré vědět, že autor byl dva roky vězněn za homosexualitu. Dorian vše nakonec bere jako smrt herečky, resp. postavy, nikoliv osoby jako takové.
Dříve na portrét hleděl s rozkoši - a teď? Ale věčné mládí a krása je pro něj důležitější. Z románku se Sybilou se Dorian rychle oklepe a vrhá se do víru života, což Henry schvaluje, ale Basil nechápe a odmítá - jakoby Dorian byl bez srdce, bez soucitu. Když chce Basil vidět obraz a vystavit ho, Dorian vše zakazuje a rozhoduje se obraz schovat.
Dorian žije lehkomyslně a hýří, zabývá se studiem a sbíráním krásných uměleckých předmětů, šperků, drahokamů nebo gobelínů. také se věnuje hudbě, ať už evropská nebo barbarské. Také koketuje s katolickou církví, téma poněkud kontroverzní v anglikánské Anglii. To vše slouží jako útěk před strašným obrazem, který jediný zobrazuje skutečného Doriana. Na 38 narozeniny se setkává s Basilem, který mu líčí Dorianovu špatnou pověst a jeho špatný vliv na okolí. Basil chce od Doriana slyšet popření všeho, ten ale jeho podezření potvrdí tím, že mu ukáže svoji duši - tedy měnící se portrét. Malíř se zhrozí z toho, co se z Doriana stalo, toho ale v tu chvíli popadne strašná nenávist a Basila ubodá. Poté se zbavuje mrtvoly, k čemuž vydíráním přinutí jednoho starého známého chemika.
Dorian tráví večery i dlouhé dny v brlozích a opiových doupatech, kde ho po osloveni "princ z pohádky", kdysi používané Sybilou, málem zabije Sybilin bratr James, Doriana zachrání pouze jeho mladistvý vzhled. Teprv později se James od jiných ztracených existencí dozví, že Dorian již dvacet let vypadá stejně, a že to byl ten pravý. James Doriana nadále pronásleduje, nebo je to jen přelud, který ho bude pronásledovat podobně jako jeho další hříchy? Náhodně zastřelený honák na lovu jej rozruší, teprve později v něm pozná Jamese, což Doriana značně uklidní.
O par měsíců později se přetřásá Basilovo zmizení, Dorian je klidný, protože vše spálil a jediný důkaz o jejich spojení je obraz. Rozhodne se jej tedy zničit, probodne ho. Ráno je v pokoji nalezena odpudivá mrtvola s dýkou v srdci pod obrazem krásného jinocha...
V díle je použit lehce fantastický motiv, který slouží jaké základna k mnoha úvahám. Jde o úvahy o světě, životě, umění, kráse, mládí a rozumu, o tom, co je důležitější, co dělá člověka člověkem. Základní otázkou je, zda je prapříčinou Dorianovi mravní zkázy skutečně Basil, resp. jeho obdivování a následný vliv okolí, zejména cynického Henryho? To vše je ale líčeno v dlouhých, až nudných pasážích. Dílo se ve své době setkalo s kritikou a odmítáním, což je dneska těžko pochopitelné. Myšlenky nepůsobí nijak provokativně, já spíše vnímal dějovou linku, která se ale děsně vleče. Díky některým úvahám ale dílo stojí za přečtení, jako dokument doby a vnímání některých tehdy ožehavých témat.
2024 ©