Tahle kniha mi přirostla k srdci. V době, kdy jsem ji četla, musela jsem neustále přemýšlet o tom, co tam bylo řečeno.
Zaujala mě hlavně postava filosofa Ursa, který dokázal mluvit o tom, co cítí a přece se někdy choval přesně opačně. Přijal dvě děti za své, i když on sám neměl pomalu ani na jídlo. Když k němu přišel malý chlapec (se zdeformovaným obličejem) a v náručí držel malé slepé děvčátko, bylo zřejmé, jak je to Ursovi (a možná i jeho vlku Homovi) proti srsti, ale naproti tomu z toho bylo cítit to protiřečení, ten mateřský pud (mají ho i muži?)....ta láska a ochota pomoci druhým....
Kniha byla docela dlouhá (téměř 600 stran), ale nevadilo mi to, chtěla jsem pořád prožívat zapeklité příběhy hlavních postav. Ale bohužel žádná kniha není nekonečná.
Jako jedna z mála knih mi něco přinesla. Pohled na svět z jiného úhlu, spoustu nezodpovězených otázek...
Ukázky:
"Ursus byl vším. Spisovatelem, hercem, strojníkem, hudebníkem. Skládal hry, napodoboval cizí hlasy, prodával léky a zároveň léčil, filosofoval, poučoval."
"Ursus - jak na to býval hrdý - nikdy v životě nezaplakal. Dnes tedy nádržka slzí byla naplněna. Množství, jež se shromažďovalo kapka za kapkou, přeteklo. Bolest za bolestí, jež se usazovaly se po celý dlouhý život starcův, činily množství. A takové, jež v krátké chvíli nevyprázdníš. Dlouho, předlouho tam Ursus bezvládně vzlykal. Prvá slza je jenom průlom."
Komentáře:
Anonymní řekl(a)...
Pěknej blog. Náhodou jsem sem zabloudil při hledání knížky Muž, který se směje. Četl jsem ji už před snad 10 lety, a pořád ji mám v hlavě, jako jednu z nejlepších, co jsem kdy četl. Sice jsem zapoměl název a autora, tak jsem ho dnes hledal a našel, ale příběh mi v hlavě zůstal a to je to hlavní. Ahoj Luboš bardmax@centrum.cz
Tuto knihu jsem četl několikrát, poprvé ve 14 letech, naposled ve svých 62.
2024 ©